Radek Bardouzl

Strávil jsem půlku kariéry v Polsku. Naučilo mě to jednu věc: na čas je to jen výkop. A taky, že když dlouho nepíšu, jsem neklidný jak náhradník v 89. minutě, který ví, že už na hřiště nepřijde.

Začínal jsem v regionální Gazetě Krakowské, kde jsem psal o třetí lize a o hráčích, co den po zápase místo regenerace nastupovali na šichtu do fabriky. Byla to škola života. Pochopil jsem, že fotbal není jen lesk Ligy mistrů, ale hlavně pot, prach a nervy v kabině, kde se pere o prémie pár stovek zlotých.

Později jsem přispíval do Przegląd Sportowy, občas zaskočil pro WP SportoweFakty a nakonec zakotvil v TVP Sport. Tam jsem vydržel sedm let. Nedělal jsem věci, co vidíte na obrazovce – spíš naopak. Stál jsem za tím, co zůstává skryté: rešerše, scénáře, podklady pro moderátory, vizuály, statistiky i krizová řešení, když se něco sesype minutu před vysíláním.

Kdo zná televizi, ten ví: devadesát procent práce nikdy neuvidíte. Ale sto procent poznáte, když něco chybí. V televizi jsem se naučil disciplíně. Všechno musí být přesné, rychlé, bezchybné a bez emocí. Jenže časem jsem zjistil, že mi to nestačí.

Psaní je jiná disciplína. Pomalejší, ale upřímnější. Nepotřebuje světla reflektorů, ale vyžaduje názor. A já mám radši názor než neutrální větu na čtecím zařízení.

V roce 2024 jsem se vrátil zpátky do Česka. Zavolal mi kamarád: „Hele, tady se zase dějou věci. Potřebujeme někoho, kdo to napíše dřív, než to stihne zapřít tiskovej mluvčí.“ Usmál jsem se a věděl, že je jasno. Je čas změnit dres. A hlavně – konečně se pod každý text podepsat.

Dnes jsem šéfredaktorem SportyŽivě.cz a stojím si za každým slovem, které tam vyjde. Píšu o české lize, která dokáže zvednout tlak i bez VARu. O reprezentaci, co střídá trenéry častěji než formace. O přestupech, které se rodí v tichu a končí ve výkřiku. O kabinách, co řeknou víc než všechny tiskovky dohromady. A taky o absurditách, které umí napsat jenom fotbal – protože ten je občas větší komedie než politická debata.

Za patnáct let v branži jsem se naučil pár jednoduchých věcí. Trenér ti řekne jen to, co chce, abys slyšel. Čtenář pozná, kdy lžeš. A nejlepší článek často začíná větou, která zní jako urážka, ale ve skutečnosti je to jen pravda, kterou nikdo nechce slyšet nahlas.

Polsko mi dalo jazyk, přehled a rytmus. Televize mi vštípila disciplínu a respekt k času. A SportyŽivě.cz mi konečně umožňuje mluvit naplno – pod svým jménem, bez kompromisů a někdy i s kousnutím.

Fotbal ale není celý můj život. Když vypnu zápas, pustím si radši dobrou hudbu než sestřihy gólů. Baví mě starý rock i nové rapové tracky, které mají větší tah na branku než půl ligy dohromady. Čtu knížky, které se s fotbalem vůbec nepotkávají, protože jinak bych se v tom utopil. A když potřebuji vyčistit hlavu, vyběhnu si sám – bez diváků, bez tlaku, jen s vlastním tempem.

Udržuje mě to v kondici a připomíná mi, že i mimo hřiště se dá hrát fér. Občas mě lidi zastaví a řeknou, že píšu tvrdě. Možná jo. Ale nikdy ne píchnuté do prázdna. Tvrdě píšu proto, že mě zajímá realita, ne PR řeči. Fotbal má být syrový, stejně jako text o něm.

Věřím, že čtenáři ocení upřímnost víc než uhlazenou větu, která neřekne vůbec nic. Když mi chcete něco vyčíst, na něco se zeptat, nebo jen říct, že „tohle nebylo tak špatný“, napište mi. Odpovídám i během poločasu.

Protože fotbal – stejně jako psaní – nikdy nekončí.